Kupředu, levá

Každý režim má svá hesla, která razí. I u nás tomu bylo v minulosti, a nejen v minulosti, tak. A tak se tu leccos hlásalo i za éry soudruhů, v socialistických časech. A zpravidla se našel někdo, koho to zaujalo natolik, že to tvůrčím způsobem upravil k obrazu svému. Nebo k obrazu těch, u nichž věřil v to, že ho za to neudají.

A co že se u nás za socialismu razilo za hesla?

„Plán pětiletky splníme.“ S dovětkem kohosi neznámého „… i kdyby nám to mělo trvat deset let“.

„Proletáři všech zemí, spojte se.“ Což bylo opět kýmsi upraveno na údajný Leninův citát „proletáři všech zemí, splet jsem se“.

„Zítra se bude tančit všude.“ Což bylo určitě míněno jinak, než jsme to chápali v mé generaci, kdy jsme v tanečních doufali, že na to nikdy nedojde, protože byl pro nás tanec většími mukami než ten pěkný ‚tanec‘, který vypukl koncem roku 1989.

„Republice více práce, to je naše agitace.“ Zprvu toto možná smysl mělo, ale později… Chtít více práce i v době, kdy už i tak ‚nebyli lidi‘? Hloupost.

Docel (tragi)komicky pak působila i jinak ani trochu úsměvná dvě hesla, pranýřující našeho úhlavního nepřítele, Spojené státy americké. Vždyť jak to vyznělo, řekla-li se bezprostředně po sobě agitační hesla „Amerika balancuje nad propastí“ a „dohnat a předehnat Ameriku“!

A na závěr nemohu zapomenout na jedno heslo, které se ukázalo být skutečně pravdivým. „Jak budeme dnes pracovat, tak budeme zítra žít.“ Protože sice platilo rovněž lidem kreativně upravené ‚inflaci u nás nemáme, jen je všechno pořád dražší a dražší‘, případně ‚ceny u nás nerostou, protože nárůst cen potravin je kompenzován zlevněním tanků a bojových ponorek‘, ale když přišlo období po sametové revoluci, ukázal pád hodnoty naší měny na to, jakou tato byla nafouknutou bublinou. A protože jsme toho za soudruhů v práci hodně prolenošili, měli jsme nakonec tak velké víte co.